Vítejte na našem webu
Na našich stránkách naleznete cestopisné informace z různých koutů naší krásné planety, které popisujeme tak, jak jsme je prožili. Doufáme, že vám pomohou při vašem případném rozhodování kam vyrazit na dovolenou za nevšedními zážitky či jen lenošením na pláži a odpočinkem.
Izrael
V létě roku 2010 jsem trávil svou letní dovolenou na Kypru, konkrétně v jeho řecké části, protože jak obecně známo, ta turecká není pro návštěvníky zrovna dvakrát pohostinná. V hotelu mezi nabídkou výletů byl i jeden, který mě nadchnul obzvláště. Díky poloze ostrova, který se nachází někde mezi blízkým východem, Tureckem a Afrikou, není problém se v relativně krátké době dostat do kterékoliv z těchto tří destinací. Ano správně, rozhodl jsem se, že by vůbec nebylo od věci si udělat dovolenou v dovolené a zaplatil jsem si výlet lodí do této „země zaslíbené“. Připouštím, že za peníze, které jsem za výlet zaplatil, bych mohl strávit relativně komfortní dovolenou někde v České republice nebo další týden na Kypru, ale vzhledem k tomu, že země blízkého východu mě velice lákají-a z nich nejvíce právě Izrael- dlouho jsem neváhal a vydal jsem se splnit si jeden ze svých cestovatelských snů.
Vyplouvali jsme ve večerních hodinách, tuším, že kolem 18:00 tamějšího času z kyperského přístavu Limassol. Cesta byla velice příjemná, na začátku plavby jsem dostal klíče od poměrně útulné kajuty kdesi uprostřed lodi, která byla vybavena skromně, avšak účelně. Na začátku plavby nás všechny svolali do jedné části lodi, kde jsme obdrželi bezpečnostní školení a pak už jsme měli vcelku volný program. Loď byla dobře vybavená, byly zde venkovní bary, bazén, vířivka, další bazén, lehátka…no prostě měla vše, co člověk k plavbě „nezbytně“ potřebuje. Večer pak probíhal animační program ve společenském sále. Jedinou vadou na kráse celé plavby byla gigantická skupina ruských turistů. Proti ruskému národu nemám zhola nic, pokud se umí chovat. Což bohužel nebyl případ mé skupinky. Ale co, nějak jsem to přes den přežil a večer šel brzy spát.
Ráno, přibližně v 5:30 místního času jsme doplouvali do izraelského přístavu Haifa. Už při pohledu na břehy země a část městečka Haifa jsem byl fascinován. Bylo to nádherné probuzení. Pravda, průlet letky stíhacích letounů nad hlavou mě trochu znepokojil, ale nepřikládal jsem mu nakonec žádnou velkou důležitost. Po vylodění a nezbytné pasové kontrole jsme byli naloženi do přistaveného autobusu, který se s námi vydal vstříc hlavním izraelským památkám.
První zastávka…nebyla nikde. I když cesta trvala asi dvě a půl hodiny po dálnici, nestavěli jsme. Asi z bezpečnostních důvodů, ale to nám průvodce nevysvětlil. Jinak byl ovšem moc milý a přátelský, měl nás rád a ochotně nám vše vysvětlil, od historie, přes současnost i budoucnost izraelského státu. Vystoupit jsme mohli až v první cílové destinaci a tou nebylo nic menšího, než Zeď nářků. Průjezd samotným městem Jerusalémem byl naprosto fascinující. Město se starou původní architekturou, kde jednou z hlavních dominant je megalomanský, starý židovský hřbitov, kde leží náhrobek na náhrobku. Samotná cesta ke zdi nářků je také zážitek, ale ne tak úplně v tom kladném slova smyslu. Spousta lidí, jdoucích ve frontě, úmorné vedro a přísná bezpečnostní opatření, i to patří k Izraeli. Samotná Zeď je pak fascinující, okolo postávají desítky ortodoxních židů, klábosí nebo se modlí a do rytmu modliteb se kymácejí dopředu a do zadu. Poté, co jsme si místo prohlédli, jeli jsme do jiné části města, kde nás čekal oběd v podobě švédských stolů s tradičními izraelskými pokrmy. Krátce poté jsme jeli do palestinské části Jeruzaléma, kde jsme navštívili Chrám narození Páně, shlédli jsme místo, kde byl Ježíš narozen i desku, na které byl položen již mrtvý. Cestou nazpět jsme navštívili brusírnu a obchod s diamanty, protože pro Izrael je zpracování tohoto kamene velice typické, je v něm světová velmoc.
Abych to shrnul, jeden den na poznání Izraele určitě nestačí, ale i přesto jsem rád, že jsem se zde mohl podívat, protože vzhledem k situaci, která na blízkém východě panuje nevím, zda to ještě vůbec někdy bude možné. Ač bezvěrec, celý Izrael a především atmosféra navštívených míst byla neuvěřitelně silná a donutila mě nad některými věcmi se znovu zamyslet. Vloudila se i otázka „Co když to všechno, co víme, se skutečně stalo? Co když to, co je v Bibli psáno je skutečně pravda? Odpovědi jsem nenašel, ale zato vím, že budu-li mít jednou možnost, do Izraele se vrátím a prozkoumám ho snad mnohem důkladněji.
Martin Rozbroj
Bulharsko – Primorsko
V roce 2010 jsem byl s přítelkyní v Bulharsku, konkrétně pak v malém městečku na poloostrově zvaném Primorsko. Město je vzdáleno asi 50 kilometrů od letiště v Burgas.
Ubytovaní jsme byli v penzionu Mila. Jedná se o rodinný penzion, vzdálený asi 400 metrů od centra města. Mila vám může nabídnout dvou, tří až čtyř lůžkové pokoje, které jsou vybaveny jen tím nejpotřebnějším. Jak už jsem naznačil, pokoje jsou poměrně strohé, jediným „nadstandardem“ jsou snad jen televize, varná konvice a lednička. Osobně jsem byl ovšem s ubytováním spokojen. Pokoje byly čisté a poměrně nově zařízené. Nedostatkem byl balkón, což není chyba samotného balkónu jako spíš zasazením penzionu do obležení dalších hotelů, vilek a penzionů. Pocitem osamělosti jsme tedy určitě netrpěli. Dále zde najdete venkovní bazén s dětskou částí, lehátka, která jsou zdarma a venkovní snack bar.
Penzion nenabízí možnost stravování. Mohli jsme, prostřednictvím cestovní kanceláře Alexandria, dokoupit polopenzi nebo All Inclusive, takže bychom se chodili stravovat do 300 metrů vzdálené restaurace Alexandria Club Restaurant.
Severní pláž byla vzdálená od hotelu zhruba 250 metrů a na jižní pláž, kterou jsme navštívili jen jednou, se budete muset projít přibližně 400 metrů. Pláže jsou písčité a velmi prostorné s pozvolným vstupem do moře. Jsou doslova poseté plážovými bary, hospodami a stánky s občerstvením.
Město je na rovinu z velké části špinavé. Během cesty na pláž budete běžně procházet kolem přeplněných popelnic, polehávajících psů a koček. Chodníků si příliš neužijete, protože místní je chápou spíše jako parkovací místa. Přesto na mě Primorsko dělá dojem relativně nového města. Jednak protože si nevybavuju žádnou výraznou historickou stavbu a za druhé, město je obestavěno několika novými hotely a v době mojí návštěvy byly rozestavěny další. Obě pláže jsou propojeny odhadem dvou kilometrovou vybetonovanou promenádou, která lemuje poloostrov. Primorsko vám na této promenádě při západu slunce ukáže svou úplně jinou tvář.
Ve městě se dá leccos podniknout. My si vybrali plavbu lodí kolem pobřeží. V noci jsme navštěvovali, krom restaurací, bary na pláži. Jedna noc byla dokonce ve stylu česko-slovenských hitů. Bary samozřejmě fungují i přes den a akce typu- drink 1+1 zdarma nebo ladies night jsou zde na denním pořádku.
Co jsem si na Primorsku zamiloval, bylo v neposlední řadě jídlo. Zvláště pak cena, kterou si za něj účtovali. V Bulharsku se vyplatí ubytovat se bez stravy. Obzvláště jsem si užíval snídaně. Ráno místní pekárny provoní ulice právě napečeným pečivem a bez jediného slova vás přinutí koupit si teplé slané či sladké pečivo. Na svačinu, pro přítelkyni oběd, jsem chodil na pláž ke stánkům s občerstvením. Z počátku jsem hodně zkoumal a objevoval. Zajímalo mě jak chutná zdejší gyros, kebab a grilované kuře, ale jednoho krásného dne mi osud zkřížil cestu se zdejšími palačinkami, díky nimž se dodnes budím ze spaní. Více prozrazovat nebudu, nerad bych evokoval v turistech přehnané nároky.
Co se týče večeře, vybíráte z místních restaurací. Těch je opravdu dostatek, ale ne všude vaří dobře, je třeba zkoušet. Pro ty konzervativnější zde existují restaurace s výhradně českým menu. Pokud máte náladu povečeřet na pokoji, můžete si na ulici koupit třeba grilované kuře, pizzu, nebo si udělat ovocný či zeleninový salát. Ceny jídla se vesměs pohybují ve stejné hladině jako u nás.
Tímto se dostávám k závěru. Abych pravdu řekl, do Primorska jsem nechtěl a příliš se tam ani netěšil. Představoval jsem si Bulharsko jako chudou, špinavou, postkomunistickou zemi. V některých ohledech jsem se trefil, ale z celkového hlediska jsou to spíše předsudky mnoha a mnoha turistů, kterým musí Bulharsko čelit.
Jak jsem psal výše, město není výstavní svou čistotou ani historickými památkami, ale mě osobně si získalo svou ušmudlanou tváří, přátelskými lidmi, mazlivými koťaty na ulicích a domovskou atmosférou. Tyto detaily utvořily celek, ze kterého se vyklubala jedna z nejpříjemnějších dovolených, které jsem měl možnost prožít.
Vojtěch Glonek
TUNISKO – TABARKA
V úvodu bych chtěla nastínit otázku, proč si vybrat jako místo své dovolené právě Tunisko? Odpověď je jednoduchá: Exotika! V Tunisku je stále živý Islám, žijí zde převážně ortodoxní muslimové. Můžete vidět lidi spěchající do mešity, nebo poznat způsob, jak místní domorodci relaxují v čajovnách a pokuřují „šíšu“. Zhruba polovina žen chodí zahalená v šátku, Tunisko je z pohledu arabského světa velmi liberální země a nikomu žádné náboženství nebo jeho projev nenařizuje. Jako i předchozí rok při návštěvě Turecka, i letos jsme zažili období půstu – ramadán. Pro mě je to zřejmě nepochopitelný měsíc odříkání a utrpení, kdy se po hotelu pohybují unavení a dehydrovaní animátoři a ostatní personál, kteří se i přesto perfektně starají o vaši zábavu a vaše pohodlí během dovolené a nesmí na sobě nechat znát pocit únavy, žízně či hladu.
V čem se liší Tabarka od klasického Tuniska?
Jedná se o moderní město a zajímavý přístav pro výletní lodě. Tabarka je antické obchodní město založené Féničany. Okolí Tabarky je oproti Djerbě či hlavnímu městu Tunis dosti zelené, protože tady na rozdíl od zbytku Tuniska častěji prší. Důvod, proč navštívit Tabarku je prostý, je zde teplo. Na druhou stranu se nemusíte bát, že se v létě kompletně „upečete“. Teplo je zde stejně asi jako v Řecku a klimatizace jsou zde samozřejmostí, bez poplatku, jak je to ještě stále v některých evropských destinacích. Tunisko je rozvojová země, takže má laciné vstupy a práci. V okolí je dost možností, jak zajímavě strávit čas: Podmořským lovem nebo potápěním za korály a v porovnání s Evropou či potápěním v Egyptě za velmi přijatelné ceny. V Tabarce v létě probíhá letní kulturní festival (bohužel jsme se nezúčastnili), který navštěvují amatérské skupiny z různých zemí. Můžete si běžně dovolit i jízdu taxíkem, která se pohybuje kolem dvou dinárů (asi 28 korun). Výhodně zde můžete nakoupit např. vlněný textil či kožené výrobky (kabelky, boty, pásky,..). Vysokou a ceněnou kvalitou je zde velbloudí kůže, což můžu sama potvrdit. Kromě smlouvání s obchodníky, které k arabským zemím patří, vám zde prodejce dokáže pravost a kvalitu kůže tím, že vám každou kabelku či peněženku před vašim zrakem zapálí!
Ubytování, strava, domorodci
Vybrali jsme si asi nejznámější 4*hotel v Tabarce – Club Abou Nawas Montazah. Označení „Club“ nám říká, že se nejedná o osmipatrovou gigantickou stavbu, ale o hotel, který je rozprostřen do více menších budov. Co se týče ubytování, byli jsme naprosto spokojeni, zde nemám sebemenší výtku. Pravdou však je, že zde bylo více Čechů a Slováků než je v těchto destinacích obvyklé, ale zvykli jsme si. Stravování probíhalo formou all inclusive, nebylo sice natolik bohaté a přepychové jako např. ve 4* hotelu v Turecku, avšak přiměřené, dostatečné a velmi chutné. Jak jsem zmínila již v úvodu, zdejší lidé relaxují v čajovnách a pokuřují si svou „šíšu“. Ostatně téměř totožně jsme se seznámili s jedním Arabem - Salim, který žil mimochodem sedm let s Češkou a vlastní bar v Praze. Takže nám rozuměl velmi dobře a většinou jsme konverzovali v Češtině. Vysvětlil nám, že Arabové sice nejsou příliš pracovití, ale velice si váží své rodiny, a proto čas strávený s nimi je pro ně nenahraditelný. Arabové rovněž neřeší čas a nehoní se za penězi jak je to zvykem u nás, zkrátka každý den si najdou čas, aby poseděli se svými známými v čajovně. Dozvěděli jsme se také více o rozdílné mentalitě a jejich kultuře, ale také nám Sali doporučil výlety, které opravdu stojí za zmínku. V kontaktu jsme spolu dodnes a stále se navštěvujeme, bohužel však jen na naši rodné půdě, v Praze.
Fakultativní výlety
v PLAVBA PIRÁTSKOU LODÍ
Autobusem nás odvezli do přístavu, kde nás čekala motorová dřevěná loď přizpůsobená pirátskému stylu. Poté následovala asi půlhodinová plavba po širém moři kolem proslulé Jánské pevnosti, ke uprostřed moře zakotví a máte prostor pro koupání u alžírských hranic. Mezitím co loď kotví, můžete chytat ryby (chytla jsem asi dvě ryby při spotřebě dvacet kalamárů). Nečekané zpestření přichází až v momentě, kdy k vám zezadu přistoupí jeden z členů posádky převlečený za piráta a přiloží vám nůž na krk, to je tedy impuls, že můžete fotit. Završením výletu je oběd – grilovaná ryba se zeleninou. (cca 400,- Kč)
v JÍZDA NA VELBLOUDECH
V tomto případě se jedná opravdu o nevšední zážitek, kde si kromě krásných vzpomínek pořídíte i nezapomenutelné fotografie. Pohled z velbloudího hřbetu je opravdu nádherný, ale místy nepohodlný, především pro mužské pokolení. Čeká vás asi dvouhodinová projížďka včetně přestávky na krmení velblouda a fotografování. Bohužel velbloudi jsou v Tunisku chováni pouze pro business – tedy jako atrakce pro turisty a jako kvalitní materiál pro kožené peněženky a dámské kabelky, touto skutečností si však nenechte jízdu zkazit. (cca 600,-Kč)
v POTÁPĚNÍ ZA KORÁLY
Potápění je v Tabarce hitem číslo jedna. Do třiceti kilometrů se zde rozkládá šest různých potápěčských lokalit jako pro začátečníky, tak pro profesionály. Přijít můžete prakticky s holýma rukama, vše potřebné vám v ceně dvacetiminutového ponoru zapůjčí. Před samotným potápěním „naostro“ si můžete vyzkoušet princip dýchacího přístroje v hotelovém bazénu, což mi velmi pomohlo od strachu. Brzy ráno vás taxíkem odvezou do přístavu, kde vám jednotlivě přidělí instruktora a příslušné vybavení pod hladinu. Následně instruktoři vše potřebné zkontrolují v hloubce cca dvaceti metrů a loď zakotví u Janovské pevnosti (pozn.redakce - spojuje ostrov s kartaginskou silnicí, historický klenot Tabarky), kde se konečně i my postupně ztrácíme pod hladinou v hloubce 3-5 metrů. K vidění bylo zhruba devět podmořských tunelů, černé korály, drobné rybky, ježci a chobotnice, kterou jsem od svého instruktora pod hladinou dostala do rukou. Všechny tyto zážitky vám zde mohu pouze přiblížit, ale zážitky vám předat nemohu, proto velmi doporučuji navštívit tuto atypickou tuniskou destinaci.
Aneta Hanková
Kanárské ostrovy-Lanzarote
Před pár léty jsem s rodiči letěla o letních prázdninách na jeden z Kanárských ostrovů, Lanzarote. Východní část tohoto ostrova jsme navštívili celkem dvakrát. Poprvé v roce 1996. Byli jsme ubytování v malém středisku Atlantic View Resort. Ten, kdo je zvyklý většinu dne trávit v areálu, se v Atlantic bude nejspíše nudit. Středisko je v duchu nenáročného stylu. O šest let později jsme se ubytovali v opravdu příjemném resortu Oasis Lanz Club na pobřeží Costa Teguise. Přesto, že při první návštěvě ostrova mi bylo pouhých pět let, vzpomínky na 14 denní dovolenou mi připadají mnohem intenzivnější, než při druhé návštěvě Lanzarote. První cesta letadlem, a tak daleko. Moře, písek, …možná právě proto, se pro mě návštěva Lanzarote stala tolik srdeční záležitostí a chtěla jsem se také znovu podívat, co se na Lanzarote změnilo a co zůstalo jako ve vzpomínkách.
První dojmy z Lanzarote byly veliké. Je zde úplně jiná krajina než v české zemi. Ve městech můžete vidět zeleň (alespoň v podobě listů palem) na každém kroku, ale jakmile vyjedete mimo obydlené části, krajinu tvoří lávovitý, spíše rovinatý reliéf, z kterého vystupují nečinné vulkány. Tato exotika a pocit jako bychom se nacházeli na jiné planetě, může někoho naplňovat, jiného třeba až deprimovat. Při druhé návštěvě ostrova (potom, co jsem poznala jiné „zelenější“ ostrovy) jsem si neuměla představit, že bych na Lanzarote žila. Pro Čechy zajímavá, ale nehostinná krajina Lanzarote má své osobité kouzlo, ovšem 14 dnů obzvlášť při druhé návštěvě mi připadalo akorát.
Ostrov Lanzarote nabízí řadu vyžití. My například navštívili Guinate Tropical Park. Viděli jsme exotické ptactvo, zahrady osázené kaktusy a palmami, … Nechali jsme se vyfotit s papoušky na rameni a za poplatek jsme dostali na památku tyto krásné fotky. Další výlet jsme podnikli do národního parku Parque Nacional de Timanfaya, kde jsme využili servicio de camellos („velbloudích služeb“) a projeli jsme se v sedačkách na hřbetech velbloudů. Viděli jsme mnoho na souši, proto jsme se rozhodli také poznat i hlubiny moře okolo přístavu Puerto del Carmen.
V obou resortech byl milý personál, který hovořil několika jazyky (angličtinou, němčinou vždy). S čímkoli jsme potřebovali poradit, nebyl problém. Letáčky s výlety, které byly v obou střediscích k dispozici, a cenné rady recepčních určitě i Vám pomohou vybrat si ten správný výlet za přiměřenou cenu.
Jana Mikolášová
WELLNES POBYT V LUHAČOVICÍCH
Na slevovém portálu jsme si zakoupili víkendový wellnes pobyt v lázeňském městě Luhačovice. Tento voucher zahrnoval ubytování, snídani, večeři, lázeňské procedury a volný vstup do wellnes. To vše bylo zajištěno na lázeňském domě Niva, který se nachází v části Pozlovice kousek od přehrady. Při příjezdu k budově hotelu jsme moc dobrý dojem neměli. Ovšem po příchodu na recepci jsme názor změnili. Interiér hotelu na nás působil velmi kladně a cítili jsme se tu jako doma. K tomu také přispělo milé jednání personálu, který nás srdečně přivítal a nabídnul nám uvítací drink, kávu a zákusek.
Po ubytování jsem se šli s přítelem projít po lázeňské kolonádě. Ochutnali jsme i léčivou vodu Vincentku, která je pro Luhačovice typická. Po prohlédnutí kolonády jsme se vydali pěší stezkou k přehradě a udělali si krásnou procházku. Odtud je to kousek ke Kolibě u černého psa, kde jsme měli zajištěny večeře. Koliba je nově postavená a velmi pěkná. Ovšem jídlem jsme nadšeni nebyli a přehnaně aktivní personál byl až obtěžující.
Druhý den ráno nás čekali procedury, které byly v ceně voucheru. Jednalo se o slatinný zábal a medovou masáž, které všem doporučuji! Protože Luhačovice navštěvujeme každým rokem, nemohli jsme si odpustit návštěvu naší oblíbené restaurace RIMINI, která se nachází u vlakového nádraží. Pokud Luhačovice navštívíte a chcete se dobře najíst, lepší kuchyni v celém městě nenajdete! Odpoledne jsme využili volné vstupy do wellnes, především do bazénu se slanou vodou. Voda byla krásně teplá a příjemně se v ní relaxovalo. Večer nás čekalo překvapení v Kolibě, asi změna služby J, odcházeli jsme dobře najedeni a naladěni.
Město Luhačovice nabízí spoustu památek možností, jak strávit volný čas. Víkendový pobyt je však příliš krátká doba na to, abyste vše stihli. Museli byste využít službu turistického vláčku, který Vás proveze celými Luhačovicemi až k přehradě. My jsme poslední den pobytu prošli Jurkovičovu alej, prohlédli jsme si lázeňské domy a moderní kostel. Co Vám však mohu doporučit z mých dřívějších návštěv Luhačovic, je místní plovárna, která je vhodná pro rodiny s dětmi. Podnikat můžete i různé výlety mimo Luhačovice a to například do Zlína, kde si můžete prohlédnout Baťovi domky, navštívit ZOO Lešná, hrad Malenovice nebo se můžete vydat do nedalekého Uherského Brodu, kde je aquapark.
I dvoudenní pobyt v Luhačovicích stačí na skvělý odpočinek.
Petra Burgetová
BLANSKÝ LES
Na slevovém portálu jsme si opět zakoupili voucher, tentokrát do penzionu Blanský les, který se nachází v chráněné krajinné oblasti na jihu Čech, nedaleko Českých Budějovic. Po příjezdu nás přivítal velice příjemný pan majitel. Byli jsme jako první ubytovaní v nově zrekonstruované části jeho penzionu. V tomhle penzionu se vařilo pouze z Bio produktů a v jídelníčku nebylo jediné nezdravé jídlo, čemuž také odpovídaly ceny pokrmů. Pan majitel je vášnivý cyklista, a proto se tu každým rokem pořádá cyklistický závod „Blanský běs“ a mnoho dalších akcí, jako například „Dortožraní“. Poskytl nám spoustu typů na výlety.
Nedaleko penzionu stál krásný starobylý mlýn, kam nás pan majitel poslal hledat „čochtana“. Moje malá sestra byla po jeho nalezení velmi překvapená, protože ji ani ve snu nenapadlo, že je to vodník. Kolem mlýna byla spousta velkých rybníků a překrásná příroda.
Druhý den jsme jeli na výlet do Českého Krumlova, kde jsme šli na prohlídku zámku. Podívali jsme se také do zámecké věže, kam jsme kvůli točitým dřevěným schodům málem nevyšli. Procházkou po krásném zámeckém parku jsme došli až k otáčivému hledišti, které je svého typu v ČR jediné. Malými uličkami jsme prošli až na náměstí, kde jsme si dali jídlo v restauraci Petra Voka. Tuhle restauraci mohu jen doporučit, protože jídlo byl velmi dobré. Po obědě jsme se podívali do stylových krámků, kde o suvenýry nebyla nouze. Navštívili jsme také Muzeum voskových figurín, kde byla spousta známých osobností. Sestra se tu s nadšením vyfotila například s Harry Poterem a Michaelem Jacksonem. Nedaleko Muzea voskových figurín bylo třípatrové zrcadlové bludiště, kam jsme nemohli nejít. Zde jsme se nejvíce pobavili, obzvláště ve třetím patře, kde byli tvarovaná zrcadla, a naše postavy se měnily k nepoznání.
Dalo by se říci, že jsme prošli celou historickou část Českého Krumlova.
Třetí den jsme se vydali na prohlídku zámku Hluboká, kde právě končila turistická sezóna, a proto tu probíhala prohlídka doplněna hranými scénkami v dobových kostýmech. Pro nás i moji sestru to byl velký zážitek. Nedaleko zámku Hluboká se nachází Lovecký zámeček Ohrada s muzeem lesnictví a malou ZOO. Zde mou sestru pobavila skupinka surikat. Po prohlídce obou zámečků jsme zjistili, že asi kilometr daleko probíhá výlov rybníka Bezdrev, kam jsme se jeli podívat. Typický jihočeský výlov byl pro nás velkým zážitkem. Po tomto krásném výletu na nás doma čekala pravá jihočeská Bio kačena na hruškách a na medu. Něco tak dobrého ještě nikdy nejedla.
Celý tento víkend byl přizpůsoben malé sestře. A mohu říci, že penzion Blanský les, je to pravé místo pro rodiny s dětmi. Je pravda, že Bio strava byla dražší, ale opravdu jsme si moc pochutnali. Manželka pana majitele nám pořád pekla různé moučníky a dortíky. Návštěvu v Blanském lese všem vřele doporučuji. A to nejen rodinám s dětmi, ale i partě kamarádů, kteří by se tu s panem majitelem opravdu nenudili.
Petra Burgetová
Turecko-Belek
V roce 2011 jsme se, po dlouhém vybírání kam se podívat tento rok, rozhodli pro Turecko, konkrétně nově se rozvíjející letovisko Belek, zaměřené především na turisty vyšší třídy. Alespoň to tvrdily velkolepé nápisy renomovaných cestovních kanceláří v celém tuzemsku. Inu nakonec, proč to nezkusit, bude to pořád lepší, než vysedávat doma a sázet na to, zda zítra bude slunečno, deštivo, chladno či neskutečně vedro. Zdejší meteorologie připomíná spíše sázení na šťastných deset než seriózní vědeckou disciplínu, ale to by byl námět pro jiný článek než tento, cestopisný.
Belek je relativně mladé a poměrně dynamicky se rozvíjející letovisko na jihu Turecka, cca 21 hodiny jízdy od města Antalya. Pro představu je vzdálenost mezi těmito dvěma městy asi 150 kilometrů. Už po přistání v Antalyi je vidět, že Turecko je přece jen poměrně dynamicky se vyvíjející a, alespoň v této části, značně proevropská země. Je to patrné jak z výškových staveb, které velmi nápadně připomínají stavby jak na pražském Chodově, tak i v havířovském Šumbarku. Ale i ostatní okolní architekturou. Belek je, jak jsem již zmínil, mladé letovisko, které se zaměřuje na širokou klientelu, ale především se orientuje na turisty vyšší třídy. Je to zřejmé hned po prvních metrech cedule s nápisem Belek. V palmových hájích, které lemují hlavní třídu letoviska, se rozléhají dobře udržovaná golfová hřiště, která už od pohledu lákají i turisty, kteří do té doby golfovou hůl nedrželi v ruce. Ale mohou si hru kdykoliv bez problémů vyzkoušet, protože místní se golfové etiky moc nedrží a tak i přesto, že nemáte osvědčení o způsobilosti pro hru na golfovém hřišti, si za mírný poplatek můžete zahrát. Nutno ovšem podotknout, že mnoho z těchto hřišť, ač se to na první pohled nezdá, patří hotelovým areálům. Nicméně, dostat se dá všude, když je člověk šikovný.
My jsme si pro náš pobyt zvolili hotel s názvem Rixos Premium Belek, který patří do Ruské sítě hotelového řetězce Rixos Premium. Že se jedná o hotel, patřící ruské skupině šlo poznat prakticky od prvních chvil, kdy jsme do hotelového areálu vjeli letištním minibusem. Personál zde komunikoval bravurně v ruském jazyce, o něco méně bravurně pak anglicky, německy a španělsky, ovšem i tato varianta jazyků je poměrně působivá, protože běžný standart je angličtina a němčina nebo španělština. Po celém hotelovém komplexu se pohybovali pánové s nápisy Nafta Moskva, Gazprom a podobně, velmi často ve společnosti štíhlých a dobře vybavených slečen. V první chvíli mě napadlo, že je poněkud divné být si se svou dcerou takhle blízko, ale v zápětí mi došlo, že to asi nebudou dcery, nýbrž jen nutná image dobře situovaných pánů na letní dovolené. Ale zpátky k popisu samotného komplexu
Hotel byl pětihvězdičkový a tak jsme od něj očekávali „velké věci“. Ostatně, cestovní kanceláře také nešetřily chválou a superlativy. A můžu potvrdit, měly pravdu. Už při vjezdu do areálu bylo jasné, že zde opravdu dbají na to, aby člověk při vstupu zapomněl na své všední starosti a byl hýčkán a opečováván. Ostraha zde skutečně fungovala jako ostraha, nejednalo se jen o postaršího unaveného pána, který dovnitř pustil kohokoliv, aniž by mu věnoval jediný pohled, „předzahrádka“ byla skutečně dílo mistra, keříky a stromky zde nabývaly různých podob a tvarů, tráva byla zelená, což ve vedrech, které zde panují, jistě není lehký úkol. Atrium hotelu vlastně atriem ani nebylo, protože velkými otáčecími dveřmi člověk vstoupil hned do jedné ze čtyř částí hotelu., kde ho přivítaly velice milé dívky s osvěžujícím nápojem a ručníkem s bylinným balzámem pro osvěžení obličeje a rukou. Velice příjemné po tříhodinovém letu a dvou hodinách v minibuse. Na recepci proběhlo vše bez problémů a během necelých pěti minut se nás ujal hotelový personál, který nás doprovodil až do pokoje. Zde už ovšem nastal malý problém a to v momentě, kdy jsme zjistili, že třetí postel vlastně není postelí, nýbrž maskovaným rozkládacím lehátkem, které je spíše vhodné pro dítě do dvanácti let než pro urostlého chlapa. Nakonec, po asi třech telefonátech a ujištění, že u hotelu této kategorie je tato situace poněkud zarážející, nám bylo lehátko vyměněno za plnohodnotnou třetí postel a problém tak byl vyřešen. Vybavení pokoje a pokoj samotný už pak zcela odpovídal pětihvězdičkovému hotelu. Koupelna byla z mramoru a skla, velmi prostorná, minibar byl zdarma doplňován každý den (krom alkoholických nápojů-krom piva, to bylo doplňováno také zdarma). Balkon byl prostorný se slíbeným výhledem na moře. Hotelová budova byla celkově velice prostorná a udržovaná. Přesto si pořád stojím za svým, že dobrá česká tří nebo čtyřhvězdička je pořád o mnoho úrovní výše, než naprostá většina pětihvězdiček kdekoliv v jižní Evropě. A toto platilo i tady, protože když se člověk dívá na detaily a ví, na co se dívat, jsou tyto rozdíly patrné. Ale jak říkám, jsou to jen detaily, tedy nic podstatného.
Co se týče hotelových služeb, ty byly zcela jednoznačně na té nejvyšší úrovni, jakou hotel sliboval. Zdejší all inclusive byl opravdovým all inclusivem, v nabídce bylo několik denních i nočních barů, kde mohl člověk příjemně posedět, plážový bar, který nebyl o nich chudší než bary kdekoliv uvnitř hotelu, k baru na pláži dokonce ani nebylo nutné chodit, protože barový personál roznášel pití až k lehátku a to BEZ jakékoliv předchozí úplaty. Pláž byla písečná s jemným pískem, velmi dobře udržovaná, počet lehátek plně odpovídal kapacitě hotelového komplexu, takže nenastávaly pravidelné ranní boje o místa na pláži či matrace na lehátka. Co se týká stravování, opět nebylo co vytknout. Zatímco na většině dovolených, pominu-li ty, kde jsme měli vlastní zavařeniny z domova, má člověk po pár dnech problém s tím, co si dát, protože už vyzkoušel všechno, co se dalo a popravdě, dávat si dušené hovězí třikrát týdně není zrovna to pravé ořechové, zde podobný problém nenastal. Restaurace byly dvě, jedna hlavní, kde se podávala snídaně, oběd i večeře a druhá venkovní, kde se podávala ranní svačinka, oběd, zejména fast food a také večeře stejného zaměření. V hlavní restauraci pak byly pokrmy mnoha druhů, poměrně obsáhlý vegetariánský koutek, zkrátka téměř vše, na co si člověk vzpomene. Strava byla velmi pestrá a každý den se měnila, nenastával tedy onen klasický problém s tím, co si jen dneska dát k jídlu. Pokud však i přesto někdo měl pocit, že už je přesycen a potřebuje skutečnou změnu, mohl si vybrat z šesti dalších hotelových restaurací, které se specializovaly ryze na italskou francouzskou, anglickou či jinou světovou kuchyni. To vše bez nutnosti platit byť jen jediné euro. Bylo ovšem nutné si zde předem rezervovat místo. Jedna z těchto restaurací byla otevřená nonstop, takže pokud člověk vyjížděl na výlet v brzkých ranních hodinách či pouze dostal noční hlad nebo jen chuť něco podhodit, ani v tom nebyl problém. V dalším křídle hotelu byly situovány obchody věhlasných značek a kavárny, kde si bylo možno vychutnat velmi dobrou kávu. Tato část hotelu byla stylizována do podoby uliček italského města. Pozoruhodné ovšem bylo, že vždy v pravé poledne se zde zatáhlo nebe a začal padat pravý nefalšovaný déšť. Dobrá, byl sice umělý, ale i přesto to bylo velice působivé.
V hotelu bylo několik pěkných a čistých bazénů, ale hlavním trumfem byl vlastní hotelový aqvapark s mnoha tobogány, tunely nafukovacími atrakcemi, surfařským protiproudem a podobně. Skvělá zábava především pro ty, kteří cestují s malými dětmi, ale i my dospělí jsme se v něm slušně vyřádili. Do aqvaparku bylo možné se dostat jakousi umělou vodní říčkou na loďce, která tam i zpět jezdila v půlhodinových areálech.
Co se týče fakultativních výletů, je možné se podívat prakticky kamkoliv, protože hotel pamatuje i na to, že člověk se po čase přeci jen začne nudit i přes všechen přepych a aqvaparky. My jsme navštívili Pamukkale, se svými legendárními vápencovými loužemi s průzračně modrou a velmi horkou vodou prastaré termální lázně kdesi uprostřed země nikoho, tkalcovnu perských koberců nahlédli jsme do manufaktury na zpracování hedvábí, ale dalo se dostat například i do Istanbulu na dvoudenní letecký výlet. Samozřejmě jsme navštívili i samotné město Belek, kde je nejlepší vyrazit ve chvíli, kdy je člověk přesně naladěn na vlnu zkoušení nového oblečení, protože krámků se značkovým oblečením, které v našich končinách stojí mnohonásobně více, je zde bezpočet a každý prodejce si dává záležet na tom, aby hosta přilákal do svého obchodu. Pokud se chce člověk jen tak projít městem a nic nedělat, pak je městečko Belek zcela nevhodným cílem.
Celkové dojmy z této dovolené byly úžasné. I když jsem se setkal již s mnoha hotelovými resorty, mohu směle říct, že tento hrál prim, ať už vzezřením, službami, stravou i přístupem personálu a volnočasovými aktivitami. Zkrátka a dobře, poměr cena/výkon zde byl zcela vyvážený.
Martin Rozbroj
KORSIKA
V létě 2009 jsme neměli nic konkrétního v plánu, žádnou vybranou dovolenou a tak jsme si jednoho dne sedli a řekli jsme si: „Co takhle jet na Korsiku?“. Přes internetový plánovač času jsme si vyhledali trasu, sbalili si věci a vyrazili jsme se. Naše vedla přes Rakousko a Itálii. Cesta autem byla příjemná, jelikož podél dálnic je mnoho odpočívadel s příjemnými občerstveními. V Itálii je cesta trošku složitější, jelikož italští řidiči mají specifický styl řízení a značení exitu z dálnice bylo mnohdy umístěno přímo u odbočky. Proto jsme si my, zhýčkaní Češi, zvyklí na značky typu EXIT za 600 m – EXIT za 200 m – hurá EXIT, párkrát nechtěně prodloužili cestu. I přes tyto peripetie jsme ovšem dorazili do přístavního města Livorna, odkud jsme se trajektem měli přeplavit na Korsiku.
Do Livorna jsme přijeli ve večerních hodinách. Celé město bylo cítit zvláštní směsicí vůní ryb a nafty. I když tyto vůně nezní moc slibně, kouzlo přístavu nás dostalo natolik, že nám to vůbec nevadilo. Hned po příjezdu jsme koupili lístky na trajekt, který odjížděl následující den ráno. Bohužel, všechny kajuty na trajektu již byly obsazené, tudíž jsme se na noc museli odebrat do hotelu. Ubytovali jsme se v Boston hotelu a odebrali se do říše snů.
Druhý den jsme vyrazili trajektem na Korsiku. Cesta trvala zhruba 4 hodiny. Trajekt byl docela pohodlný a cesta utekla rychle. Vylodili jsme se v přístavu Bastia a vydali se, podél pobřeží, směrem na sever. Ubytování jsme našli v malém městečku, jehož jméno si už bohužel nevybavuji. Trošku zastrčený hotýlek se jmenoval U LIBECCIU. Krom příjemného ubytování nabídl také velmi ochotného recepčního, který nám doporučil dobré restaurace a zajímavé místa. Jelikož pláž v místě našeho ubytování byla městského charakteru, jezdili jsme na pláž autem. Podle rady pana recepčního jsme se vydali na nejsevernější výběžek, Cap corse. Cesta tam nebyla vůbec příjemná. Jeli jsme po útesech, kde byla úzká cena a mnoho serpentin. Dělali jsme si legraci, že jezdíme Korsickou rally, ovšem zas tak úsměvné to nebylo, protože na trase jsme narazili na pár křížů, které byly vzpomínkou na příliš zbrklé řidiče. Po strastiplné cestě jsme se dostali na místo a naskytl se nám skvělý pohled. Čistá pláž, ne moc plná lidí, a jinak všude kolem nás azurové moře. V moři nebyly žádné bójky, které by kazily pohled na tu nádheru. Jedinou vadou na kráse byly medúzy, se kterými jsme i my měli tu nepříjemnou čest. I přes ty blanité potvory a nepříjemnou cestu jsme se však na Cap Corse vydávali každý den.
Po večerech jsme vyráželi do ulic. Chodili jsme do restaurací, kde připravovali výtečné krevety a slávky jedlé. Byli jsme přítomni i velké slavnosti. Korsičané totiž mají v den, kdy má Anna jmeniny, státní svátek. Kolem půlnoci se sešlo velké množství lidí u moře a pozorovali obrovský ohňostroj. Spolu se šumícím mořem a svítícím měsícem to utvořilo neopakovatelný zážitek.
Dovolená utekla rychleji, než bylo milé. Přišel den, kdy jsme se museli sbalit a vyrazit zpátky do Bastie. Rozloučili jsme se s panem recepčním, zamávali městečku a vyrazili. V Bastii jsme koupili lístky na trajekt. Bohužel už nezbývalo moc času do odjezdu, proto jsme prošli město jen zkusmo, najedli se a nalodili se na trajekt.
Na dovolenou na Korsice vzpomínám ráda. Doporučila bych ji hlavně rodinám s dětmi nebo těm, kdo chtějí mít klid. Na místech, kde jsme byli my, totiž nebylo moc diskoték a aktivního nočního života. Za to ale přes den byl na plážích klid a čisto.
ŘECKO - RHODOS
Rhodos je jeden z řeckých ostrovů, ležící velmi blízko Turecka. Dostat se na něj můžeme po souši i vzduchem, přičemž druhá varianta je mnohem pohodlnější. Cesta letadlem z Ostravy trvala necelé dvě hodiny.
My jsme si vybrali letovisko Faliraki, kde jsme byli ubytováni v aparthotelu Irina. Ubytování se nedá označit za luxusní, ale na přespání a uvaření si nějakého toho jídla bohatě stačilo. Jelikož byl pokoj vybaven klimatizací a součástí aparthotelu byl i bazén, ke spokojenosti nám už opravdu nic nechybělo.
Asi 200m od našeho ubytování byl malý krámek, kde se dalo sehnat vše potřebné – od pečiva až po nafukovací lehátko. Zklamáním pro nás ale bylo asi 400m vzdálené moře. Písková pláž byla poseta plechovkami, nedopalky od cigaret a jinými „zapomenutými“ věcmi patřících předchozím návštěvníkům pláže. Pokud se člověk nechtěl v tomhle malém smetišti válet, mohl si samozřejmě pronajmout lehátka a slunečník. Ovšem cena 7,20 eur za jeden den nám přišla velká, zvlášť když jsme zjistili, že se platí i za využití plážových sprch. Příchod do moře nebyl moc příjemný, jelikož jsme se museli „proplést“ přes naplavenou trávu a řasy, než jsme se mohli ponořit do osvěžující vody.
Během 10 denního pobytu jsme využili i nabídky fakultativních výletů a vyrazili jsme do hlavního města ostrova – města Rhodos. Jako první jsme zavítali na pahorek Monte Smith, na jehož vrcholu jsou zbytky Apollónova chrámu. U chrámu je amfiteátr, kde kdysi probíhaly Olympijské hry. Informace, že první tři mramorové řady amfiteátru jsou původní, přímo sváděla k posezení a zahloubání se do myšlenek a říše fantazie.
Když jsme si prohlédli pahorek, vyrazili jsme do centra města, kde se nachází Palác velmistrů. Abych pravdu řekla, více než stavba samotná, nás zaujaly dělové koule, umístěné podél cesty, které jsou údajně zachovalé z časů dobývání.
Během prohlídky města nám bylo samozřejmě ukázáno i místo, kde údajně stával bájný rhodský kolos. Dnes na jeho místě stojí bronzové sochy jelena a laně, ale kolos, podle pověstí, i nadále leží pod mořskou hladinou a čeká na své objevení. Že by výzva pro dobrodruhy? J
Ve svém vyprávění samozřejmě nesmím zapomenout zmínit noční život. Co se restaurací týče, můžu jen chválit. Personál byl vstřícný, ceny přiměřené a řecké jídlo? Skvělé! Za sebe mohu doporučit zapečený lilek, plněnou bramboru a Souvlaki, což je něco na způsob našeho špízu. Podél celého pobřeží se vine kolonáda, plná barů, obchodů, kolotočů a restaurací. Jedinou zvláštností na této kolonádě byl český klub Golem, kde každý týden hrála jedna česká kapela. My jsme měli štěstí na skupinu Tata Bojs. Týden před naším příletem tam hráli UDG a po našem pobytu měli zavítat Nightwork. V krátkém rozhovoru s barmany klubu jsme se dozvěděli, že je v plánu čepovat i české pivo, což by byla ona pověstná třešnička na dortu.
Jelikož 10 dní uteče jako voda, mnoho věcí jsme na Rhodu nestihli vidět a zažít. Proto bych se tam někdy ráda vrátila a navštívila pověstné Údolí motýlů či městečko Lindos.
Turecko je často nazýváno jako dělící čára mezi Evropou a Asií, proto svým návštěvníkům nabízí multikulturní kulturu i přírodu. V Turecku si přijdou na své jak milovníci historických památek, tak i turisté, kteří zde přijedou za zábavou. Tento cestopis je zaměřen na rušné město, pro které jsou typické restaurace, bary,koření, pouliční obchody s poslední světovou módou, ale bohužel také s padělky. Takto lze vystihnout Alanyi. Po městě jezdí místo taxi autobusy, avšak liší se od těch naších cenou jízdného, kterou si určujete vy! Cena za přepravu se platí formou „bakšiše“ neboli spropitného. Alanya patří k nejvýchodnějším městům Turecké riviéry a v současné době patří k nejpopulárnějším destinacím v Turecku.
TURISTICKÉ ZAJÍMAVOSTI:
Výlet, který si rozhodně nemůžete nechat ujít. Ani my jsme nezaváhali a navštívili turisticky vyhledávanou oblast jezírek, vodopádů a teplé vody. Jak jsme se dozvěděli, jedná se o čistě přírodní útvar, který vytvořila termální voda, obohacená o uhličitan vápenatý a oxid uhličitý. Součástí výletu je také koupání, avšak pouze v uměle vybudovaných jezírkách, které jsou od těch pravých k nerozeznání. Kromě turistické atrakce, je toto místo proslulé svými léčebnými účinky radioaktivní vody. Většinu turistů mimo ceny zájezdu odradí také organizace. Pamukkale jsou vzdálené asi 400 km od Alanye a proto se odjíždí od hotelu kolem třetí hodiny ranní. Cesta autobusem trvá asi šest hodin, cestou se zastavujete ještě v klenotnictví a prodejnách kožených oděvů a koberců, které jsou pravděpodobně zdrojem financí cestovních kanceláří. Na prohlídku jsou vyhraněny asi tři hodiny, poté odjíždíte zpět na hotel.
Orientační cena: 75 EURO
VÝLET LODÍ SPOJENÝ S KOUPÁNÍM NA KLEOPATŘINĚ PLÁŽI
Kleopatřina pláž je vyhlášená díky svému jemnému písku. Poblíž se nacházejí luxusní pětihvězdičkové hotely. Na lodi se vám o zábavu postará posádka lodi a tanečnice, které hlavně mužskému pokolení, zpříjemňují plavbu po širém moři. Součástí výletu je oběd, většinou grilovaná ryba a show, kdy budete svědkem toho, jak jeden z „pirátů“ skáče z lodi do moře a jeho cílem je projít „jeskyni milenců“, ve které není žádné světlo. V případě splnění úkolu, pirát skočí ze skály zpět do moře a připojí se zpět k posádce a obecenstvo ho odmění dlouhým potleskem.
Orientační cena: 15 EURO
Istanbul je bezesporu nejlidnatější město Turecka. Jeho největší předností je skutečnost, že jako jediné město světa leží na dvou kontinentech. V Istanbulu vás čekají největší mešity a minarety. Mešita Yemi Cami je považována za nejkrásnější mešitu v Istanbulu. Na ulici uvidíte tradiční šátky, pytle koření a poslední evropskou i americkou módu, jezdí zde dokonce tramvaje a metro. Cestovní kanceláře však tento zájezd nabízí jako dvoudenní, proto je cena takto vysoká. Musíte si zaplatit znovu dopravu, ubytování a stravu.
Orientační Cena: 125 EURO
Hammam jsou typické turecké lázně, které vám budou nabízet jak zástupci cestovní kanceláře, personál hotelu, ale dokonce i plážoví prodejci. Nesmíte podlehnout tlaku nižší ceny, ale raději si připlaťte a na Hammam vyrazte s cestovní kanceláři. Prožijete tak odpočinkový den a necháte se hýčkat lázeňským personálem. Nejdříve si užijete patnáctiminutový pobyt v solné jeskyni, poté máte asi hodinu na využití sauny, whirpool a bazénu. Následně absolvujete peeling celého těla, pěnovou masáž a v závěru se vám věnují jednotlivě a dopřejete si klasickou relaxační masáž po dobu dvaceti minut.
Orientační cena: 25 EURO
*orientační ceny jsou z roku 2010
Aneta Hanková
ZÁPADNÍ TATRY
S přítelem a jeho rodiči jsme se vydali začátkem července 2011 na pětidenní dovolenou do Západních Tater - Roháčů. Cestovali jsme autem z Opavy. Protože jsme neměli dálniční známku, a také chtěli poznat kouzla okolní přírody, jeli jsme přes hraniční přechod Bílá a pak přes města Čadca, Žilina, Martin a Dolný Kubín, zde se už otevíralo hluboké údolí i vysoké vrcholy hor. Po pěti hodinách nás vítala horská vesnička Zuberec, kde jsme byli ubytování v penziónu Mičík. Čekal nás malý, ale útulný podkrovní pokoj s výhledem na nejvyšší partie Roháčů. V dvoupatrovém penziónu bylo celkem osm pokojů. V přízemí měl každý ubytovaný host k dispozici společnou kuchyň s plnou výbavou a společenskou místnost s krbem. Po vybalení věcí a milém přivítání paní domácí jsme se vydali na první výšlap po Roháčských plesech (1750 m n. m.), na kterých se vyskytují glaciální relikty - pozůstatek druhů rozšířených v ledových dobách. Během půldenní zamračené túry jsme viděli pět ples s průzračnou ledovou vodou. Nejen na březích ples, ale i okolo turistických stezek rostla bohatá flóra. Druhý den nás probouzelo sluníčko a my jsme tak lepšího počasí využili k výšlapu na nejvyšší vrchol Nízkých Tater - Chopok (2024 m n. m.). Nejprve jsme museli vyjít dlouhou a prudkou sjezdovku (nezáživná část), ale potom jsme byli odměněni pohledem na stezku s horskou bystřinou, koberci rašeliníku a kosodřevinami. Třetí den bývá prý kritický, a bylo tomu opravdu tak, ale i přes bolavá kolena jsme se rozhodli zdolat Baníkov vysoký 2178 m n. m. Bohatou flóru s přibývajícími metry nad mořem vystřídaly sněhové plochy. Vrchol nám poskytl výhled na přehradu mezi Roháči a Nízkými Tatrami - Liptovskou Maru. Viděli jsme také na Ostrý Roháč, který se stal v den našeho výšlapu osudným jedné starší turistce. Poslední čtvrtý den byla obloha jasná a prosluněná a my se chtěli s Roháči rozloučit jednou z nejkrásnějších túr na Sivý Vrch (1805 m n. m.), který dostal jméno podle charakteristického zbarvení vápence. Mysleli jsme si, že nás roháčská flóra už nemůže ničím novým překvapit, ale na posledním výletu čekalo velké množství rozkvetlých lilií, karafiátů, měsíčků,... Na vrchol nás přivedla cesta, která se musela místy vyšplhat (jištění poskytovaly řetězy, připevněné ve skále). Z vrcholu Sivého Vrchu jsme si naposledy vychutnali pohled na horské velikány, široká údolí a vesnici Zuberec.
Jelikož Zuberec nabízí mnoho míst ke stravování, mohli jsme každý večer zahnat hlad v jiné kolibě (ve všech měli velký výběr jídel a výborně vařili).
Pátý den ráno jsme se vydali do Maďarska, ale o tom příště... :)
Jana Mikolášová
Ibiza
S kamarádem jsme byli v roce 2010 na španělském ostrově Ibiza, v letovisku Playa d´en Bossa. Cestovali jsme s cestovní kanceláří Alexandria, se kterou nebyl za celou dobu pobytu nejmenší problém. Zmínil bych zejména velmi dobře zvládnutou organizaci na letišti, následnou přepravu autobusem a veškeré potřebné informace týkajících se zájezdů, stravy, města atd. Pokud někomu informace nestačily, byla zde delegátka, která na dotazy ochotně odpovídala.
Ubytováni jsme byli v hotelu Algarb. Jedná se o tříhvězdičkový hotel, který je situován přímo u pláže zvané Playa d´en Bossa, která představuje nejdelší pláž na ostrově. Hotel je vzdálen asi 2 kilometry od centra hlavního města Eivissa a od letiště. Je vybaven vnitřním a venkovním barem, prostornou restaurací, televizní místností, poměrně velkým bazénem s odděleným prostorem pro děti. Všechny pokoje, včetně společenských místností jsou klimatizované, uklízí se denně. Pokoje jsou vybaveny samozřejmě koupelnou a WC, dále tady naleznete telefon, fén, televizi a trezor, který je za poplatek, ovšem já doporučuji si připlatit a uschovat si doklady, šperky, mobily atd. Hotel je bezbariérový. Později jsem se dozvěděl, že v hotelu je i tenisový kurt, herna a kadeřnictví, nic z toho jsem bohužel nevyužil. Je zde taky možnost pronajmout si auto, nebo motorku.
Využívali jsme stravování All Inclusive. Snídaně jsou formou bufetu, kde je na výběr několik druhů pečiva od celozrnného, přes tmavé a sladké pečivo. Můžete si na snídani dát i sladké dorty, ovocný, či zeleninový salát, cornflakes, nebo jogurty. S výběrem jídla nebyl problém. Na pití se většinou podával džus, káva, coca-cola, mléko, kakao nebo neochucená minerální voda. Na oběd jste měli opět výběr z několika jídel. Maso bylo většinou kuřecí, krůtí, nebo ryba. Výběr je přizpůsoben i vegetariánům, čili spousta bezmasých jídel, jako všemožné saláty ať už ovocné, či zeleninové. Večeře probíhá opět formou bufetu. All Inclusive vám nabízí možnost vzít si u baru svačinu, což představoval výběr mezi toastem a hot dogem. Svačina byla jedna z mála slabin tohoto hotelu. Dále si můžete vzít u baru alkoholické, nebo nealkoholické nápoje. Podávání nápojů končí vždy o půlnoci.
Ibiza je v podstatě jeden velký zábavní park a tomu taky odpovídají lidé, které tady potkáváte. Lidé jsou tady tak přátelští, že je po chvíli nemůžete vystát. Běžně si tady plácnete s policistou, nebo připijete s majitelem baru. Potkáte tady lidi z celého světa. Já osobně se setkal s lidmi z Ameriky, Guatemaly, Ukrajiny, Ruska, Polska, Německa, Anglie a ano… narazíte i na pár Čechů. Pouliční obchodníci vám nabízí vstupenky do nočních klubů za „výhodnou“ cenu. Moje zkušenost je smíšená. Jednou jsem ušetřil, podruhé mě pořádně natáhli. Doporučuju smlouvat a nekupovat u prvního člověka, který vám lístky nabídne.
Jak už jsem naznačil, město je opravdu rušné a to nejen v noci. V oblasti, kde jsem byl já, nenajdete žádné historické památky ani monumentální stavby, což ovšem neplatí i pro zbytek Ibizy. Mimochodem ostrov byl osídlen už zhruba 2000 let př.n.l., čehož jsou důkazem skalní malby. Kolem roku 700 př.n.l. zde Féničané založili přístav Ibes, kterému se říkalo i Ebusim, jedná se o dnešní hl. město Eivissa/Ibiza, tento název se později začal používat pro celý ostrov, ale zpátky k dnešnímu městu. Dominantou je noční klub Space, který jsem nenavštívil, vstupné se pohybuje od 30-60 eur.
Výlet, který jsme uskutečnili, byl zprostředkovaný osmnáctiletou Guatemalskou obchodnicí ve službách místního baru, na jehož název si už nevzpomínám. Za 50 euro jsme v tomto baru mohli vypít, co se do nás vlezlo, následně nás autobus zavezl do největšího nočního klubu na světě – Privillege, lístky byly v ceně, po párty nás autobus přivezl před hotel.
Dalším klubem, do kterého jsme zavítali, byla Amnesia, která bude možná pro někoho známá z filmu „Klub sráčů“. Za vstupenky budete muset dát 30-55 eur. Posledním svatostánkem taneční hudby, který jsme navštívili, byl klub El Divino. Lístky seženete za 25-45 euro.
Záměrně blíže nepopisuju žádný z těchto nočních klubů, nerad bych totiž někoho připravil o moment překvapení. Jen prozradím, že není příliš ekonomické kupovat drinky s cílem- „opít se“ přímo v klubu, doporučuju „nastartovat“ se v některém z barů ve městě, kterých je nepřeberné množství. Také nedoporučuju chodit do nočních klubů příliš brzy, většina lidí (občas včetně DJ) přichází do klubu kolem jedné hodiny ranní.
Noc na Ibize lze samozřejmě strávit i v jiných proslulých klubech jako Pacha, která má jako jediný klub otevřeno po celý rok, nebo Es Paradis.
Kdybych měl zhodnotit svůj čas strávený na tomto ostrově, hodnotím ho velmi kladně. Dovolenou na Ibize, v letovisku Playa d´en Bossa doporučuju zejména mladým lidem, kteří vyhledávají rušné město a noční život. Naopak ho nedoporučuju rodinám s dětmi a lidem, kteří si chtějí odpočinout a touží po klidné, ničím nerušené dovolené. Nenajdete zde ani vyloženě čistou pláž, ani průzračně čisté moře. Tím nechci říct, že by to byla kdoví jaká špína, ale určitě byste za stejné peníze našli vhodnější dovolenou. Španělsko je pro české turisty drahá země, zvláště potom Ibiza. Problém je v tom, že pokud jste mladí a chcete si opravdu Ibizu užít se vším, co vám nabízí, bude vás to stát poměrně dost peněz, proto zvažte i toto hledisko. Doufám, že přes všechny zápory budete s dovolenou na tomto krásném ostrově spokojeni.
Vojtěch Glonek